Slovem psychika, terapie, se značné množství lidí vyleká a raději nečte dále, případně argumentuje, to se mě netýká, já žádný problém nemám. Ostatně často se tato věta objevuje i u konce seberozvojových programů, kdy klient říká: “a já myslel, že žádný problém nemám”.
Nechci se v tomto článku zabývat příliš tím, odkud bereme tak velký strach a distanc od slov spojených s psychikou a terapiemi. Důvodů je více a také pohled, jakým budeme tématiku popisovat. Čímž se budou lišit i odpovědi. Ne jeden důvod však najdeme v naší historii, kterou ve svých tělech geneticky přenášíme. Tím je období válek a pokusů na lidech, z psychiatrických klinik a léčebných domovů, které nebyly léčivé jako spíš devastující a trýznivé. Nicméně je důležité také od své historie udělat krok vpřed a měnit pohledy na tématiku, události, ať jsou vzpomínky jakéhokoliv charakteru, neb se takto vyvíjíme.
Pečovat o svou psychiku je stejně důležité jako pečovat o své zuby, tělo. Je to stejná hygiena, jen pečujeme o něco, co není vidět, ale pouze cítit. A možná i proto, že nejsme schopni zrakem svou psychiku každý den zahlédnout tak jako své tělo, pak tuhle hygienu o sebe jednoduše vynecháme.
Jsme lidé a každý někdy zažíváme těžké i příjemné období a každý na takové období reagujeme. Často si vytváříme postoje vůči těmto situacím vypadající i ve stylu “to nebudu řešit”, “nechoď s tím za mnou”, “na to nemám náladu”, “neobtěžujte mě s tím” a ani nás nenapadne, že například právě takto utíkáme od toho místečka v nás, kterého se nevědomky raději nechceme dotknout. Taková situace je ale významným okamžikem kontaktu sám se sebou a máme možnost se sebe zeptat “Proč takhle reaguji? Co se to se mnou děje v takové situaci?”
Pokud se začneme ptát, můžeme zjistit, že se na nás vyhrnou otázky, které bychom rádi měli zodpovězené, ale bez pomoci druhého to pravděpodobně objektivně nezjistíme. Zjištěním může být i to, že vůbec nic necítím, jen prázdno.
Takto se kontaktujeme se svou psychikou, s vlastním velkým hlubokým Já, které si běžně rutinním způsobem života neuvědomujeme a z velkých částí je pro nás nadále nevědomé a skryté.
Náš život se odvíjí a odehrává tak, jak se umíme prosadit, vyjádřit, komunikovat, učit, vztahovat, reagovat na podněty ze svého okolí, světa atd… Řekli bychom – to jsou naše vlastnosti, jak ve světě žijeme. Ale pokud půjdeme hlouběji, naše vlastnosti, charakter jsou pouze pojmenováním mechanismů, jakýchsi vzorců, které máme obsaženy v naší psýché.
Tu menšinovou část sebe známe, ale pak je tu ta větší část nás, o které nevíme prakticky nic. Náš život žijeme s oběmi částmi, s tím co víme i s tím, co neznáme. Proto je pro nás i podvědomě výzvou otevřít se všemu co neznáme, možná také ukázat, co neumíme nebo co vůbec nevíme. Zkuste jít například večer spát bez budíka a s tím, že v 8 hodin ráno musíte být na důležité schůzce. Nebo jaké bude se nechat zavřít na týden ve tmě, bez přístupu k hodinkám? Jaké to je být v neznámu?
Můj osobní příklad. „Mám mnoho inspirace, tužeb a chuti tvořit, dosti hlubokých životních zkušeností a také vhledů do fungování nás lidí/psychiky/duše. Mám tak například o čem přednášet. Ale také mám i svá zpochybnění a nedůvěru v sebe. A tak se stane, že nevěřím tomu, že něco vím, že mám dostatečné velké životní zkušenosti a že mám tedy o čem přednášet. Mám pocit, že je to stále dost málo. Čemu jsem to ale vlastně vystaven, jak to vyřešit? Pokud chci přednášet, jsem tak s tímto nastavením donucen se otevřít „neznámu“. Jít do toho i přesto, že mám vnitřní pocit, že nevím nic o tématu, o kterém chci přednášet, že nebudu vědět, co říci. Je to téma víry, které si takto řeším. Věřit v sebe, ve vlastní ženskou intuici a vyšší princip, že to bude v pořádku, i přesto, že mi všechno v mysli říká, že to bude naprosto „na hovno“. A tak jdu… Takto k tomu mohu přistupovat pouze tehdy, pokud už mám v sebepoznání a terapeutických trénincích mnoho za sebou. Znám tak svá slabá a bolavá místa (samozřejmě ne všechny), která mi startují útěkové reakce, obranné postoje a mohu se tak cestou útěku nebo obrany nevydat.“ Jen dodám, že pokud bych utíkal, projevilo by se to jistě o pár let později, například formou nemocných hlasivek, které by si žádaly o svůj prostor nebo možná dlouhodobá onemocnění, zastavující mě z mého útěku, ulehnutím do postele.
Práce s psychikou, terapie, kvalitní seberozvoj, je tedy tím, co vám umožní otevřít cestu do vás samotných, prožívat své já z jiných úhlů pohledu, objevování sebe v různých rolích a podobách. I těch, které byste do té doby do sebe nikdy neřekli, že se ve vás nacházejí a spíše byste označili partnera či svého potomka, babičku, dědečka, přítele, že právě oni mají tu vlastnost a kvůli nim se to stalo. Je to omyl, pouze vidíme sebe na těch druhých a terapeutickou cestou můžete v sobě přijmout nepřijatelné a objevit nepoznané.
Cyklus 6 sebepoznávacích, ale také léčivých na sebe navazujících pobytů v divoké přírodě, vedoucí vás jako jednotlivce, ale také jako skupinu, do hloubky vlastní podstaty.