Pozitivně nebo negativně?
Pozitivní i negativní bylo, je a stále bude. Je nutností přirozeného bytí a řádu. Stejně jako musí existovat čisté a špinavé. Nemůžeme stále jen uklízet, je třeba dát prostor pro to špinavé. To můžeme například vidět u dětí a jejich radosti, kterou jim bláto a „špína“ přináší.
A jak poznat správnou míru čistoty a špíny? Negativa a pozitiva?
To ono samo se to stále porovnává a dorovnává. Je to trvale živé, pohyblivé soukolí, kterému možná jen všichni nedůvěřujeme, že tu je. Ono se však děje, i bez toho, zda to chceme či nechceme vidět. Je to jako Pascalův zákon nebo jednoduchá dětská vahadlo houpačka. Přirozenost života a smrti je také fyzikou a zákonitostí. Jednoduše to nazvěme trvale udržovanou rovnováhou.
- čím více chceš být vlevo, tím více žiješ tlak pravé strany na tebe
- čím více chceš být dole, ve tmě a v ústraní, tím více žiješ nátlak úspěšných a společenských lidí
- čím více chceš být jen nahoře a v úspěchu a jen s mužem, tím více budeš temnotou ženy obelsteň, zrazen a v beznaději
- čím úzkostněji tlačíš na své zdraví, tím více na tebe je tlačeno rizikem mnoha nemocí
Dočasná návštěva Země – ideál pravidel
Jsme na Zemi pouze na dočasné návštěvě a tak jsme také ti, kteří mají respektovat pravidla a řády dané touto planetou. Stejně tak, jako bysme měli respektovat pravidla i řády přirozenosti vlastního těla.
Ale i zde se snažíme jít proti proudu přírody a tak jsme se začali vylepšovat umělým zásahem. Silikonová prsa, zvětšování penisů, zpevňování a zkrášlování vagín dokonalými lasery, silikonové úpravy krásných úsměvů a vytvarovávání vlastních zadků. A zdá se, že nám zatím nevadí, že zaprodáváme sami sebe pro krásu a povrchní třpyt. Možná jen nevíme, co se sebou. Jsme tak přetlakováni vlastní komfortní zónou, že nemáme možnost cítit sami sebe, své emoce, city, srdce, skutečnost, nebo snad cítíme, ale nenalézáme cesty, jak v západním světě nalézt cestu přirozené divokosti vlastní individuality.
Vymyšlená/vyhovující nedivoká pravidla
Pokud se ale na přirozenosti plynutí jakékoliv existence snažíme něco měnit a chceme protlačit nám vyhovující vymyšlená pravidla, dojde k vychýlení rovnováhy. Příroda následně už musí jen nastavit rovnováhu zpět. A tak pozitivum a negativum narovná znovu do přirozených limitů, do své přirozené divokosti.
Jsme přeci jen také živý divoký tvor.
Vyrovnat ji však nedokáže bez příslušného protitlaku. Vyvine tak velký tlak, který bude úměrný tlaku vytvořené nepřirozenosti vůči ní. Získat zpět to, čemu je v běhu přirozeného života bráněno. Vše bude pak znovu v pořádku a znovu přirozeně plynulé. Jen to už nebude tak jako dřív. Bude nutné změnit přístup nejen k sobě, ale také k ostatním, k celku jako takovému. A pokud se to nepovede? To nemusí být na škodu, nic se neděje. Příroda/planeta Země/existence samotná má jistě dost možností, jak vše stále dokola opakovat a rovnat. Vždyť to je právě ten život, že vše umírá a znovu se rodí. Takto je to pro vývoj v pořádku. To je ale již tak velkým přesahem, že je otázkou, kolik z toho jsme schopni „vzít za své“.
Svoboda a zodpovědnost…k sobě a celku.
Svoboda a divokost přírody je v přirozenosti a jejím dodržování rovnovážného řádu, který si ona sama za sebe řídí. Udržuje se přirozeně zdravá a to i s tím že někdy přichází smrt, někdy život. Nemyslím, že bysme tomu měli jinak, jako lidé. Jen jsme možná nedošli ještě tak daleko, abysme dokázali za sebe vzít tolik zodpovědnosti, aby jsme byli sami se sebou dostatečně spokojeni, jací jsme.
„Poznej a uznej kdo jsi! Dozraj tak k zodpovědnosti a staň se svobodným takový, jaký jsi. Ať jsi dobrý, či zlý, čistý nebo špinavý, temný nebo světlý, bohatý nebo chudý, silný nebo slabý, obě strany hledej jen na jedné jediné minci, na té své.“
Aktuální situace na veřejnosti
Stejně tak je to s aktuální situací kolem nás. Není vhodnou cestou hledat způsoby, jak se toho všeho zbavit a jak se tomu vyhnout. Jedinou cestou je, přijmout to vše kolem za naší skutečnost a nutný aktuální životní běh. Nebojovat stále s tím, co se kolem nás děje, jako že se nás to netýká a nemáme s tím nic společného. Je potřeba uznat pravidlo a řád „všichni za jednoho, jeden za všechny“. Navzájem se všichni ovlivňujeme a tvoříme.
„Pokud jeden bude na jedné straně stále zapalovat oheň, bude někdo nutně na straně druhé, kdo bude oheň vodou zalévat“.
Zachovejme klid a jen s respektem přijímejme situaci taková jaká je. Vše, na co koukáme, je promítaný film o nás. A věřme nebo ne, tohle platí pro nás všechny na celé planetě. Každý něco vidí a slyší. Jen každý koukáme na jinou část z toho celku. Příběh je to však stále jen jeden, celospolečenský. Lišíme se ale také v tom, kolik toho z celého příběhu si jsme ochotni připustit a převzít příslušnou míru zodpovědnosti.
Pohodlná mysl?
Může být výzvou pro nízkou pohodlnou mysl, připustit si, že to není o tom, co vidíme a co si myslíme. Je to o tom, co skutečně je. Naše příroda a její zákony, nám vše každý den ukazují, kudy vede a nevede cesta. Máme možnost se každý den od ni učit a následovat.
Vztahy všude kolem a uvnitř
Možná lehce přehlížíme, že každý den žijeme ve vztahu. Celé fungování na Zemi je jen o vztazích. Je to také to jediné, přes co se dokážeme cítit a zjistit, kdo jsme. Sami sebe jinak neudivíme a tak potřebujeme zrcadlo. Nejsou to však jen vztahy partnerské. Mám na mysli všechny vztahy, které jsou se vším kolem nás a s každým kolem nás. Dokonce i tím, koho zrakem nevidíme a neslyšíme. Potřebujeme diference, dynamiku, která působí na tělo a následkem jsou emoce, které převádíme ve slova. Patří tam ale také ty jemné rezonanční vlnky, které jsme schopni jen těžko vědomě zaznamenat. Upadá tak většina z toho dění v těle, do našeho nevědomí.
Ten nejzákladnější vztah, který tu máme, je se sebou samotným, vlastním tělem, matkou Zemí a otcem Sluncem. Mezí tím vším je pohyb Země a gravitace, která nás s tímto celkem trvale spojuje a s námi nevědomě hýbe.
Je tak otázkou, zda nezačít právě tímto základním uvědoměním, že my nejsme ti, kdo tuto gravitaci a celek řídí. Jsme však ti, kteří to veškeré kolem, zásadně vzájemně ovlivňují.
A tak každý tlak/akce vlevo se stává následkem projevu/reakce vpravo!
Na závěr musím znovu zmínit to přísloví z dětství „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“
Přeji vám krásné dny a klidné plynutí s řádem přírody a naší celistvé přirozené existence.
