Změna jako nový most mezi břehy – realista vs. duchovní

" Už jsem popsal několik vhledů k prožívané situaci s virem. Vše má ale mnoho úhlů pohledu a zároveň mnoho z nich jde také proti sobě, což je v pořádku. Zdánlivě jdoucí proti sobě, může být také to, co je nutné propojit, či mezi sebou jen zaměnit. "
Pavel Polák
Průvodce na cestě TMOU ke světlu

Můžeme meditovat, můžeme přemýšlet, můžeme projít stovky terapií, konstelací, rituálů, seberozvojových programů, ale pokud to nezačneme vnášet do reálného života, to vše se stane jen promarněným časem a útěkem od reality či systému. 

Můžeme se ale také stále dokola opírat jen o fakta a vědecké výzkumy. Bez otevření se duchovnímu pohledu na svět a naši vesmírnou existenci je však celá věda jen vyhozenou investicí a falešnými argumenty.

 

Symbolická metafora dvou břehů

Máme dva břehy. Na jednom břehu se snaží lidé už po nějakou dobu jít cestou k sobě, zajímají se, jak se vypořádat s tím, co jim k přístupu k sobě brání. Nachází dobrovolně své negativum a pozitivum a tak jsou každým takovým krokem blíže sobě/své duši, životním principům, ale také druhým. Vzájemně se mezi sebou propojují.

Pak je tu břeh druhý, který popírá existenci duše s vesmírnou podstatou a tak jdou cestou subjektivity, jednostrannosti, tlakového prosazování, nezdravé kritiky, prospěchu, výkonového růstu.

Dokážeme se ve společnosti nalézt v těchto dvou skupinách? Zřejmě si toho bude více vědoma ta část, která se zabývá seberozvojem, terapiemi, astrologií, šamanstvím atd.

  • realista, kritik, pragmatik, „nevěřící Tomáš“ smýšlící o životě jako teď a tady, vzdálený emocím, okamžitě řešící, rychlý, bez více souvislostí
  • duchovní, vymeditovaný, věřící ve vyšší principy, vnímající život jako existenci v hlubokých souvislostech, proto také pomalejší, někdy až pasivní a s delší dobou rozhodování se, dumající, empatický, emoční

Jsou to dvě strany a každá z nich má jiný postoj. A tak jsou také tyto dva břehy pro sebe partnery. Platí mezi nimi i stejná pravidla jako v partnerství a tak si své stinné stránky zrcadlí. Vzájemně se ovlivňují, ale také drží v limitech, které nastavuje z břehu jednoho ten nejvíce zpochybňující sám sebe/své okolí a z břehu druhého ten nejlépe v kontaktu sám se sebou. Vzniká tak mezi nimi složitá vztahová dynamika, kdy jeden nechce o bližším fungování lidstva a hlubokých souvislostech vědět nic a druhý všechno. Jeden se proto snadno cítí neuznán tím druhým. Každý z jiného důvodu. Vůči sobě si zrcadlí “jakékoliv možnosti vesmíru” versus “omezené možnosti hmotné reality (reálného života)”. Reálným příkladem může být schopnost okamžitého intuitivního vhledu do jakékoliv příčiny události versus věda neúspěšně zkoumající jednu konkrétní situaci po věčnost. 

Takové dva břehy ale snadno vytvoří mnoho konfliktů a zranění. Aby také ne, jsou od sebe příliš rozdílní. Obzvláště pokud se budou snažit jeden druhému vysvětlovat, že je správně pouze ten jeho břeh (životní postoj). Tímto způsobem se budou na obou stranách právem cítit, že jim něco chybí, že jsou druhým odmítaní a tak začnou bojovat za pocit uznání, získání hodnoty. 

Jak to propojit? Stop pro oba!

Jak je mezi sebou propojit? Oba potřebují ve společný čas a po dostatečnou dobu, zastavit v tom, co právě dělají a v čem se cítí silní. 

Na straně jedné přestat hledat a rozvíjet duchovní cesty, jak být ještě více v kontaktu s vesmírem, se svou duší a naopak hledat cesty, jak k duši zkusit přivézt ten břeh druhých. Na straně druhé přestat jen s tím výkonovým bezcitným růstem, zaměřeným jen na praktický život a začít se více dívat kolem sebe, zpomalit. A pak je tu také možnost naučit ty stále meditující a unikající duše, pohybu v téhle dosud tvrdé realitě, kde pro citlivost či hypersenzitivitu nebylo příliš pochopení a místa. 

Obě varianty mají smysl, oba břehy mají důvod. Pokud chtějí vzájemně spolupracovat, potřebují bezpodmínečně něco splnit hned od začátku.

Silná a slabá stránka, jsou jedna mince

Na obou březích mají svou silnou stránku. Jedna je profíkem pro život v tvrdé realitě, rozhodování, vůdcovství. Druhá profíkem ve vhledu do fungování psychiky, lidstva, celé existence, vesmíru, v pohybu duchovním světem.

Zároveň je však jejich silná stránka, také tou velkou slabinou, na kterou narazí pod tlakem vztahu s druhým břehem. Srážka/setkání duchovního člověka s tím realistickým pragmatikem. To může vzbudit mnoho emocí a ne jen těch příjemných.

Vzájemné prohození

Je tu rázem velký vztahový potenciál. Oba se mají co od druhého naučit a tak mají jedinečnou možnost vyzdvihnout nejen sebe, ale také společnost jako celek. Vnést duchovní svět do toho realistického života. Musí však každý z nich slepě přestat bazírovat pouze v budování a posilování své komunity (břehu), přestat s budováním síly ve vlastním bezpečném prostoru a na místo toho objevovat svou slabinu ve veřejném životě, v aktuálním systému. Jít například jako duchovní člověk do politiky, do světa obchodování, byznysu. Začít se snažit více vnímat sebe jako součást celku a ne brát celek jako součást pro jedince “sám si vybuduju, abych já nabídl”. (Jen to píšu a už vím, že se mě to velmi týká). Tím bude přirozeně udržována rovnováha mezi příliš výkonovým destruktivním tempem a tím příliš fanaticky oduševnělým nerealistickým.

Nakonec by se nemuseli tolik vzájemně dráždit a spíše spolu reálně duchovně růst. 

Chtěl bych tím poukázat na to, že pokud budeme spolu držet všichni jen v rámci svého břehu, nedostaneme se dál, než nám ten druhý břeh svým postojem dovolí. Z pohledu rozvoje celku, pak všichni kroužíme neustále ve společném kruhu.  

Rozdíl mezi námi je jen v tom, že jedni z nás, jsou na tom s přístupem k sobě lépe a tak mají teď možnost lépe vůči celku a systému reagovat.

Reálný příklad?

Narážím na celoplošné meditace. Ano, ale aby to mělo význam v celospolečenském nevědomí, musí to dělat lidé, kteří nikdy nemeditovali. 

Celoplošné „demonstrace“/vyjednávání? Ano, mají význam a budou velmi úspěšné, ale jen tehdy, pokud tam budou hlavně duchovní lidé. Klesne subjektivní agrese a kritika, stoupne objektivní vyjednávací síla.

Je nutné změnit postoj. Ti co „veřejně křičeli“, potřebují tiše vnímat a k přírodě se vracet. Ti co „v přírodě mlčeli“, potřebují najít cestu k prosazení se ve veřejném životě.

“Celospolečenské nevědomí je tím, co patří k nám, stejně jako individualita.“

Na přelomu roku byla do celospolečenského nevědomí zanesena informace, která má za úkol přechod nás všech do jiného způsobu života. Taková informace ale potřebuje prostor k tomu, aby se mohla realizovat. Musí si najít cestu k prosazení příslušného principu, neb tomu je zpravidla námi bráněno. To může trvat týdny, měsíce, roky. 

Jakákoliv událost je proto příležitost ke zvážení, zda zkoumat to, co se právě děje, nebo raději vnímat princip, jak se to děje a proč se to děje. 

Lze vidět vir a to vše s tím spojené, jako možnost pro všechny, která má sílu změnit dříve neměnné? Spojit systém a duchovní svět? Najít naději a víru v době omezení?

zůstaňme na dálku v kontaktu. Budu vám mailem zasílat nové články, které vám mohou některé vaše otázky objasnit. Také vás budu informovat o možnosti terapií, pobytů v přírodě a budete tak mít možnost se kdykoliv zúčastnit.

Email
Facebook
LinkedIn
WhatsApp
Skype
Google+

Související články

Kde hledáme spokojenost… ?

Je lidskou přirozeností, učit se, růst, zrát. Zároveň součástí nových výzev je také opuštění toho starého. To však většinou není příjemné a vyhýbavé strategie se

Blízkost jako zdroj strachu

Asi to zná mnoho z nás, kdy vstupujeme do vztahu a očekáváme lásku, blízkost, intimitu, konstruktivní komunikaci a první chvíle, hodiny, dny, týdny, je vše,

Podpora dětem v tématu smrti

Milí příznivci terapie v přírodě, jsem si vědom, že dnes píšu o tématu, které je velmi silné a často působí jako důvod zaujmout vyhýbavý či

Chcete informovat o nových článcích a nabídkách pobytů v přírodě?