Vážení, milí přátelé a blízcí Terapie v přírodě,
letošní rok, jsou zatím všechny pobyty v přírodě za deštivých podmínek. V první chvílích je opouštění komfortní zóny méně příjemné, ale postupně si tělo i mysl zvyká a propojení s přírodou je pak o to intenzivnější.
Voda je symbolem ženství, konkrétně emocí. Právě díky dešti a všudy přítomném mokru, je proto velmi umocněna hloubka tématu emocí a soucitu, se kterými se za těchto podmínek snadněji propojujeme.
Článek si můžete i poslechnout v audio formátu. Čte: Martina Poláková
Kontakt s city ve vztazích
S emocemi a city, jdeme do kontaktu ve vztazích, s nimiž se otvírá také téma lásky.
Často, ale ve vztazích na místo očekávaného citu a jemnosti, přichází tvrdost, necit, emoční nehybnost/neprožívání, nebo hluboká pasivita. Zdá se, jakoby partner nikoho a nic nepotřeboval.
Takové zjištění je po prvotní zamilované euforii, nepříjemným překvapením, které se začne prohlubovat s dětmi.
Emocionální změny pak většinou vyvolávají právě oni. Mají mnoho požadavků a vyžadují mnoho pozornosti a péče. Pod tímto tlakem emočního projevování dětí, se v rodičích probouzí zahlcující pocit, který se projeví explozivními způsoby vyjadřování, agresí, křikem.
Pro rodiče to bývá náročný stav a nacházejí řešení v radikálním omezování aktivit dětí, trestání za jejich potřebu prožívání emocí, které má ale za důsledek vytváření v dětech pocitů viny a studu, které nakonec vedou ke strachu z vyjadřování.
Řešením vedoucí k proměně těchto situací, je v probouzení jemnosti a soucitu k sobě.
Jemnost a cit umožňují být k sobě laskavý, soucitný, pečovat sám o sebe, být všímavý vůči sobě a včas si nastavovat hranice. Tímto přístupem dáváme sami sobě respekt k vlastním slabinám, dovolit si mít sebe na prvním místě.
Uznat své slabiny je však také výzvou. S uznáním svých slabin, končí umělá nadvláda nad situacemi a přichází zranitelnost, kterou vnímáme jako ztrátu kontroly. Už není možné požadovat splnění vlastních očekávání od druhých.
Vnímám to jako pokoru vůči sobě a vědomí, že nejsem dokonalý, všemocný, nevydržím všechno, mám své limity a tak jsem schopen požádat druhé o pomoc a akceptovat případné odmítnutí, nebo v opačném také případně odmítnout ty druhé.
Odpoutat se od minulosti
Je však těžké najít primární pocit sebeúcty, pokud v dětském věku nebylo možné získat vzor od rodičů, kteří by sami k sobě měli sebeúctu a projevovali s respektem a otevřeností své emoce a potřeby a ctili své hranice. Ani prožívání dětské spontánnosti, radostí, lumpáren, rozbitých oken, emočních změn, vzteků a vzdorů, nemohlo být přijatelné.
To je pro dítě bolestivá zkušenost a tak své emoce upozadí a začne splňovat požadavky dle očekávání okolí nebo vzdorovat vůči jakémukoliv požadavku či pravidlu. Tímto přizpůsobováním se vytváří pocit viny a studu, za své vyjadřování. V dospělosti ho zaznamenáme obvykle s pocitem „jsem špatný-á“.
Vytvořené negativní emoce se v partnerských vztazích dostávají znovu do popředí v situacích rozdílných názorů, jako neustálé hledání viníka a pitvání slov kdo co řekl a neřekl. Jsou to nepříjemné chvíle pro obě strany, ve kterých se partneři cítí jak na kruhovém objezdu a tak si nakonec hledají cesty, jak se komunikaci a situacím vyhýbat.
Jak z toho ven?
Soucit a laskavost k sobě, které nemají příslušné místo, se tímto hlásí o jeho doplnění. Se změnou pozornosti směrem k sobě, je možné začít vnímat své emoce, všímat si, co se odehrává ve vlastním těle, poznávat způsoby vzniku negativních emocí, které vedou k nezdravé sebekritice a získat tím příležitost k jejich rozplynutí.
Poznáváte některé situace?
Pokud vás článek oslovil a cítíte potřebu věnovat sobě pozornost, chcete poznávat a transformovat své emoce, je tu příležitost ve víkendových pobytech v přírodě, ale také denních workshopech a individuálních terapiích, na které se můžete objednat.
Sledujte nabídku na těchto stránkách, nebo se přihlaste k e-mailové korespondenci, ve které vás budu všem pravidelně informovat.
