Milí příznivci terapie v přírodě,
jsem si vědom, že dnes píšu o tématu, které je velmi silné a často působí jako důvod zaujmout vyhýbavý či jinak obranný postoj.
Protože mimo psychoterapii, působím také ve škole, jako psychologická podpora pro rodiče a učitele v hlubším porozumění chování dětí, věnuji dnes tento krátký příspěvek tématu smrti, které vidím u děti jako jedno z nejčastějších příčin obtíží s chováním a jejich nepochopení dospělými.
Článek si můžete i poslechnout v audio formátu. Čte: Martina Poláková
Pojďme se společně podívat blíže…
Je to téma, které dospělý velmi často vnímá jako nepřijatelné nebo příliš náročné pro sdílení mezi dětmi, nicméně, zatímco dospělý se tomuto tématu dobrovolně nevěnuje, nebo ho úmyslně před dětmi skrývá s domněnkou pozitivního úmyslu, děti ho řeší prakticky každý den.
O to složitější je jejich situace, kdy nemohou zažívat adaptaci smrti do jejich života s podporou ze strany dospělých, rodičů. Na prožívání jsou proto většinou sami.
Jedna krátká věta malé holčičky: „Maminko, bojím se až umřu, budeš tu se mnou a pomůžeš mi?“.
Maminka odpovídá „Chápu, že se bojíš, mám Tě moc ráda a jsem ráda, že mi to říkáš. I já se bojím, ale až já umřu, už budeš vidět, jak se to dělá“.
Napadlo by vás takto odpovědět? Zkuste sami zacítit, co vás napadá po přečtení tohoto příspěvku a napište do komentářů, do mailu, rád natočím video, kde vám odpovím na vaše některé otázky.
Nyní se přesunu k malému příkladu potomka, který sleduje svou maminku plnou strachu ze smrti. Někdy je to velmi maskované a nemusí být vidět, že jde o strach ze smrti.
Smrt je tématem, které nemáme nikdo z nás pod kontrolou, je větší něž my, učí nás pokoře a přijetí existence života takového, jaký je a ne jaký by měl být. Učí tedy prožitku života v přítomnosti.
Prožitek smrti je proto setkáním se s odevzdáním veškeré kontroly nad svým životem, vystavení se nejistotám, nevědění. To je silným signálem pro ego, které začne reagovat strachem a vytvoří způsoby obrany, které mají zajistit znovu bezpečí a jistotu, avšak formou iluze života bez vzrušení a dobrodružství.
Strach ze života
V reálném životě, se s tímto tématem setkáme například všude tam, z čeho máme vážně velký strach a tak se raději vyhýbáme. Může to být například rozhodnutí, které by nás vystavilo životní situaci, která by byla existenciální nejistotou, opuštěním starých zvyků a vstoupit na cestu neznámou, kterou je třeba postupně svou vlastní aktivitou vytvářet.
Jsou to tedy chvíle, kdy jsme nuceni konfrontace se situací, která nás tlačí do způsobu jednání diametrálně odlišného, než očekáváme.
V této chvíli se ocitáme, v konfrontaci s tematikou konečnosti, tedy smrti, můžeme říci symbolicky „strachu zemřít“ (opustit, ukončit, rozhodnout, dát jasné stanovisko).
Například rodič s velkým strachem ze smrti, může své potomky velice silně omezovat na jakémkoliv jejich spontánním kroku, v jejich hrátkách, které jsou pro rodiče něčím, co by sám neudělal. Zjednodušeně řečeno, rodič pak nedokáže svým potomkům věnovat dostatek svobody a pochopení pro jejich jednání, aby si potomci vypěstovali dostatečný pocit sebedůvěry z vlastních kroků a chyb (v rámci soucitných hranic rodičů).
Pak se od rodičů učí přebírat úzkost a nedůvěru ve volbu vlastních životních kroků, který by sami za sebe mohli realizovat. Neumožní si věnovat pozornost svým potřebám, dát sebe soucitně na první místo a upřednostňují zájmy a potřeby druhých.
Když rodič ukončuje
Proto mezi důležité existenciální potřeby dětí patří, „vidět, jak rodiče zvládají prožívat témata smrti“, respektive jak umí sami za sebe dokončovat a rozhodovat se, jak zvládají náročné situace, především jejich prožitky v nejistotách.
Pokud nahlíží děti na rodiče, který prožívá úzkost ze smrti (konečnosti), prožívají jeho-její děti „konečnost“ jako ohrožení sebe samotného a vzniká vnitřní neklid. Tento neklid se odráží na chování dětí. Vznikají „příliš akční“ děti, někdy až s diagnózou ADHD a potřeba rodičů takového potomka zklidnit či jakkoliv zpomalit nebo dokonce zastavit, roste.
Když se to nedaří, potomek se stává často rozbuškou a problém pro celou rodinu. Obzvláště pokud se přidají stížnosti na problematické chování také ve škole.
Potomek je postupně více zatížen pocitem viny za to, že existuje a je svým rodičům na obtíž.
Snaží se vysvětlit různými způsoby svou náklonnost a lásku k rodičům, kterou nachází v upozaďování sebe a přizpůsobování se rodičům, nebo snahou sdělit svůj názor a stále ho opakovat, lpět na svém názoru a urputně se dožadovat, manipulovat, tlačit, bohužel však neúspěšně. Rodiče ho/ji vnímají jako článek, který je problém. Potomek vnímá situaci jako odmítání a je citově deprivován, rostou pocity nepochopení a hlubokého smutku.
Z lásky k rodičům potomek vnitřně trpí a jeho osobní vývoj je významně ovlivněn na způsobu chování.
"přesvědčení"
Pocit bezmoci nad tím, jak dokázat rodičům “jsem váš schopný potomek a mám vás rád/ráda, patřím mezi vás”, se proměňuje v přesvědčeni o svém JÁ “Jsem špatný/špatná/špinavý-á” nebo naopak grandiózní „jsem nejlepší na světě“.
Toto přesvědčeni je založené na hlubokém pocitu studu za svou existenci a neustálým obviňováním sám sebe.
Díky tomuto přesvědčeni není takový potomek v dospělosti schopný samostatného rozhodování, vlastního úsudku a nezbývá než být trvale v obranných postojích jako je například vzdor, pýcha-narcismus, křivda, pocit nespravedlnosti nebo v roli závislosti “hodný chlapec/dívka”, kteří jsou zdánlivě spokojeni a splní vše, co okolí požaduje.
Jak z toho ven?
Muže být těžké připustit, jak snadno téma nepřijetí prožitku smrti ovlivní potomka a naučí ho negativnímu postoji vůči sobě samotnému, avšak právě toto přijetí skutečnosti, že je v pořádku, když někdo umírá a v jakémkoliv věku, je lékem k radosti a láskyplnému postoji k životu.
Přijímání konečnosti, smrti, je také důležité pro vztahy, kde se setkáme snadno se situacemi, které nemáme vlivem odlišného chování druhého, pod kontrolou.
Pokud vztahy mají být svobodné, tvořivé, motivující, vyžadují akceptovaní přijetí strachu z opuštění, které přirozeně nastává, pokud oba z partnerů, zachovávají svobodu svého vyjádření a autenticitu svého jednání. I to naše děti sledují a vnímají, jak moc ze strachu z opuštění (konce/smrt) raději ustupujeme nebo s odvahou a láskou jednáme v souladu s vnitřními hodnotami.
Terapiemi k novým postojům
Mám však pochopení, že nás to v naší kultuře nikdo dříve neučil a tak se velmi těžko realizuje postoj, bez předchozí zkušenosti. Je potřeba změn, inspirací, mnoha nejistot a k novým láskyplným postojům se dopracovat.
Je pak otázka pohledu, zda jedno rozhodnutí je vstupem do nejistoty a strachu nebo do napínavého dobrodružství plného odvahy a vzrušení a dalších rozhodování a ukončování, které budou jistě následovat.
Žena je přirozeně nastavena na tvoření, rodí naše děti, budoucnost a setkává se smrtí při každém z porodů. Je tedy hodně na ženách, jakým způsobem a v jaké hloubce nahlíží na sebe jako na matku, jak moc si uvědomuje svou důležitost v roli matky, ženy, milenky, čarodějky, ploditelky, přirozeně předurčené roli tvůrkyně na zemi, která je zdrojem krásy, růstu, lásky, ale také hranicí mezi smrtí a životem.
I proto je tak moc důležité přijmout svou vlastní předchůdkyni matku a také pracovat na vztahu k přírodě, jako k té největší matce.
Rodí se také hypersenzitivní jedinci, kteří mají v životě složité zkušenosti setkáni se se smrtí, která je přirozeně vede k probuzení moudrosti svého vrozeného nadání, „porozumění hloubce prožitků a emocí“. Ti jsou pro společnost velmi důležití pro jejich schopnost hlubokého vhledu a schopnost obnovy emocionálního prožívání a uzdravování citových vazeb.
Proměna emocí v terapii
Terapie zaměřena na emoce, na kterou můžete za mnou docházet, je metodou, kterou můžete zažít v přírodě, ale také v zázemí vnitřních prostor a povede vás k proměně negativních emocí. Je to hojivá cesta pro duši, kde se můžete setkat se svými strachy v bezpečném prostoru a probouzet k sobě soucit, laskavost a lásku, díky které objevíte nové pohledy na možnosti řešení vaší situace.
Můžete ji využít pro různé životní oblasti, kde se emocionálními obtížemi či úzkostným strachem setkáváte. Například partnerství, rodinné vztahy, vztah k dětem, kariéra.
Často je chápana terapie jako něco ezoterického, nedůvěryhodného, „slaboštví“, je to ale především projev velké odvahy a ochoty nasměrovat pozornost k sobě. Už jen tento začátek, vydat se do terapie, je významným ozdravným krokem pro sebe.
Náplň života může dávat smysl a můžeme být s pocitem klidu i v náročných životních obdobích a prožívat u toho emoce. Věnujte si pro sebe péči, která vám dá možnost proměny, nalezení vlastních hodnot a důvěru v sebe.
