Asi to zná mnoho z nás, kdy vstupujeme do vztahu a očekáváme lásku, blízkost, intimitu, konstruktivní komunikaci a první chvíle, hodiny, dny, týdny, je vše, zdá se, v pořádku.
Přijde však brzo den, kdy najednou cítíme pocity, které se nám nelíbí, to příjemné je pryč a jsou tu výzvy.
Pojďme se společně podívat blíže na konkrétní typ vztahu, kde se dva setkávají a zároveň se tím ohrožují…
V některých vztazích se potýkáme se dvěma odlišnými pohyby.
Jeden z partnerů, při navazování blízkosti ve vztahu má pocit, že pokud se přiblíží, byl by zahlcen a „něco“ zásadního by ztratil.
Druhý partner, pokud navazuje blízkost, má pocit, že ho začíná tížit „něco“ co k němu nepatří.
Oba získávají dojem, že vztah o který se pokouší, je “špatný”.
Jde však pouze o subjektivní pocit, který nevypovídá o kvalitě jejich vztahu, ale o každém z nich. Oběma se vzájemně aktivuje pocit, který patří do raného období, kdy děti zažívají vůči svému pečovateli (většinou matce) přirozený konflikt, kdy mají potřebu se neustále odloučit, aby cítily smutek a zároveň pocit hněvu.
Při návratu mají pocit radosti z návratu, že vidí svého milovaného rodiče, ale zůstal jim zároveň pocit hněvu z předchozího odloučení a tak se znovu vzdaluje. Odmítá vše a vzteká se. To jsou ty rozporuplné situace, kdy si říkáme „co vlastně chce, vůbec mu-jí nerozumím“
Toto neustále znovuzbližování je důležité jako proces hledání pocitu sebe sama, lásky a důvěry.
Pokud však pečovatel-matka není podpůrná a neumožňuje bezpodmínečně tyto emoce potomka volně prožívat, například, že je potomek příliš brzo odstrkován nebo naopak příliš ochranitelský až úzkostně opečováván, začíná potomek být přetížen strachem z opuštění nebo naopak strachem ze zahlcení, které se projevuje reálně neustálým strachem a starostmi o příslušného rodiče.
Takto se stane, že nedojde k úspěšnému emocionálnímu oddělení a potomek tak nezíská pocit vlastní existence o sobě samém odděleném od druhých. Tedy nevznikne základní pilíř pro vybudování si vlastního postoje k životu a struktura chování nevychází z pocitu důvěry v sebe sama nezávislého na potvrzení druhých – chybí důležitý pocit „jsem schopný člověk vlastní seberealizace a vím co chci“.
Strach Z odpovědnosti za sebe a svá rozhodnutí
Toto chování a pocit potřeby hledat odděleného sám sebe, se znovu objeví ve vztazích v dospělosti, kdy je blízkost, spojena s raným emocionálně zraňujícím prožitkem neúspěšného nalezení sebe samotného. Chybí jim pocit bezpečí a rozehrávají mezi sebou nevědomky „hry na schovávanou“ – jeden stále utíká, druhý stále potřebuje dohnat a tak nedochází k úspěšnému propojení partnerů nebo naopak dojde k dlouhodobému splynutí, které nakonec není příjemné ani pro jednu ze stran.
Velmi rychle se ukazují nevybudované struktury vlastních hodnot, které se negativně projevují v rozhodování, přestávají fungovat aktivity, které bez vztahu přinášely dotyčným radost a potěšení. Najednou je „nic“ nebaví, nebo nevědí co chtějí i přesto, že pociťují mnoho chuti něco podniknout. Vzniká chaos, nepřehledná situace, ukazují se rysy nedůvěry v sebe jako únik z komunikace a dalších konfrontací, či dokonce spolu žít.
Vztah pociťují partneři spíše jako uvěznění a hledají pro sebe svobodu. Viní vztah nebo sami sebe, co ještě by mohli udělat lépe, kde všude udělaly chybu.
Vztah neustále provází střídání pocitu přetížení a ztracenosti, agresivity a lítosti, ze kterých oba stále cyklicky odchází vzdalováním se ze vztahu a znovu se vrací a často neví co od sebe a pro sebe chtějí.
Mimo vztah naberou nové síly, ale při setkání se znovu konfrontují se svými strachy z blízkosti a situace je znovu ve starých „neřešitelných“ kolejích.
Lze vůbec situaci konstruktivně řešit? A jak?
Oba se učí, to co neznají, co se nepovedlo v raném dětství. To už se vrátit nedá, mohou to však začít nyní realizovat znovu a vědomě po svém. Získat díky takovému vývoji pro sebe vlastní hodnoty, které se jim mohou stát klíčovými pro následující život.
První co si budou potřebovat oba partneři zodpovědět, jak moc jim dává smysl život ve vztahu? Chtějí poznat sebe? …co se v nich odehrává, když se ocitají ve vztazích? To je totiž klíčové, zda tento typ vztahu bude pokračovat nebo ne. Aby takový vztah fungoval, musí obě strany vědomě pracovat s myšlenkou, že oba se něčemu učí co neumí, co jim nikdo nikdy nedal, pravděpodobně to na nikom z blízkých vůbec neviděly a proto také oba mohou dělat mnoho chyb a oba se mohu kdykoliv mnohokrát zranit a oba se mohu také vzájemně podpořit.
To bude první, co každý pro sebe bude potřebovat, pochopit a ujasnit si, zda mi to dává smysl. Protože je čeká mnoho kroků, kdy nebudou jasno mít a bude nutné dělat příslušné kroky vědomě, které povedou k jejich propojení, například potřeba učit se druhému mnohem více naslouchat, vnímat co opravdu říká, neskákat mu do řeči, sdělovat druhému své potřeby, neurážet, pokládat dostatek otázek, uvědomovat si své vnitřní pochody a své způsoby a příčiny reakcí a mnoho dalšího, které povede k vytvoření si nových struktur jednání, které nebylo úspěšně zažito v dětství.
To vše vyžaduje úsilí, které lze věnovat pouze tehdy, pokud oba dotyční cítí smysluplnost takové cesty. Dá se říci, že cítí sebepoznávání a rozvoj ve vztahu jako hojivou cestu plnou dobrodružství, které je naplňuje. Nemohlo by to fungovat, pokud oba nemají tuto hodnotu společnou.
Mezi těmito partnery vzniká velmi dynamické pole, které má významný potenciál, ale vyžaduje také mnoho a mnoho oboustranného pochopení a respektu, které je závislé na vyzrálosti a dovolení si být nedokonalý.
Terapiemi k vlastním postojům - budování žebříčku hodnot
Pokud mají na své cestě i terapeutickou podporu, kde se mohou učit nové struktury a sobě samém, budovat nový žebříček vlastních hodnot, aby se dokázaly rozhodovat, být aktivní, zaujímat jasné stanoviska a komunikovat o nich, může takový vztah být nakonec plný neuhasínající inspirace, kreativity, přitažlivosti, vášně, hloubky, konfrontací, emocí, svobody a lásky.
Takový jiný, neobvyklý vztah, na kterém je zřetelně vidět několik principů, které se vlastně týkají každého z nás. Všichni neustále pulsujeme mezi dvěma polaritami.
A teď si tak říkám, čím je tedy tak neobvyklý? …Odpověď za mě… Tím, že jediná cesta k zahojení takového vztahu a jeho konstruktivní proměně, která může vést k realizaci obou partnerů, je cesta opuštění od složitostí příliš idealizovaných, nereálných očekávání a tužeb být NEJ a sestoupit k prosté lidské jednoduchosti a skutečné lásce a radosti se „špinavýma nohama a chybama“.
Napadá mě k tomu shrnující věta – cesta od bolestivé vnitřní frustrace a letargie, ke spokojenosti a životnímu naplnění, která vede přes most „Mám se rád-a“.
Jak moc, je právě tohle pro nás neobvyklé, co myslíte?
