Hojení není něco, co lze koupit nebo sehnat od druhých. Hojení rány je něco, co vzniká, když bolest může mít ve vědomí a v prožívání své místo, může být taková jaké je. Je akceptovaná a vítána jako přirozená součást života.
Takové svobodné místo může získat tak, že si všimneme, že dostatečně velké místo potřebuje právě i bolest a právě toto o ni zahlédneme.
Můžeme si ji představit jako vnitřní bytost, která je ovlivňována naším vztahem k ni. Z takového vztahu se následně odvíjí její reakce a chování.
Tímto pochopením získává naše uznání. Vzniká laskavý vztah k bolesti, která díky tomu už vlastně nemusí vytvářet další bolest, aby si ji někdo všiml. Už je tam jen ta původní, ve své původní velikosti. A Teď, vztahem k ni, se začíná hojit, rozplývat.
Zde vidíme, jak moc je důležité, zažít těžká období, těžké ztráty, těžké situace, které jsou schopny zlomit srdce. Protože zlomené srdce, vytváří příležitost ukázat svou vlastní iniciativou, své jádro osobnosti, jaké skutečně je samo za sebe a ochotno se probudit, odhalit, být zraněno a vytvořit takový vztah, kde muže s přijetím existovat bolest a zranitelnost.
Přijmout svou prohru a převzít příslušnou odpovědnost za své prožívání i přes nepříjemné okamžiky. Unést a přijmout skutečnost, že nejsme všemocní, že člověk má zásadní hranice svých možností a je kontinuálně závislý na vnějším prostředí, ve kterém může zaujímat svou roli, uplatnění, různá místa, ale nenechat se takovou závislosti symbioticky ovládat, nechat se určovat. Zkrátka ji respektovat a zachovat vztahové prostředí takové, jaké reálně je, pomíjivé.
Situace, která zlomí naše srdce, je proto jedinečnou příležitostí sklonit hlavu vůči něčemu takovému a pomíjivost skrze bezmoc a ztrátu kontroly prožít a uvědomit. Pokud se to takto daří, takový čin je již projevem začátku otvírání srdce a také rozšiřování našeho vědomí.
Pokud se vůči zlomové situaci bráníme, je možné si naopak všimnout, jakou silou zlomovou situaci odmítáme. Je úměrná velikosti rezistence vůči procesu růstu, například pýchy, všemocného postoje, který jsme si osvojili a který urputně bojuje za svou pravdu a nezlomnost.
Změna je za hranicemi komfortní zóny
A tak, mě napadá například postoj k válce využít k pochopení. Je možné zaujmout vůči agresi, násilí a nenávisti, jiný, než odmítavý postoj? Všimněme si, jak velmi snadné je, to odmítat. Napadlo vás, jak je možné, ze tomu tak je? A vůbec, se nad tím pozastavit?
To je bohužel to, v co nás i kultura podporuje. Ale co kdybychom nahlédli jiným pohledem. Udělejme něco, co je výzvou, hledejme pochopení vůči nenávistným a zneužívajícím činům, půjde hledat cestu k akceptaci? Co by mohlo následovat?
A jako pomůcka může sloužit nějaká osoba, která způsobila trestný čin za hranou, někdo, kdo ublížil, zabil, dost možná i na dětech něco zneužívajícího způsobil, znásilnil a podobné náročné příběhy a zkusme jaké to je, když je chceme akceptovat, co to s námi dělá, jaké prožitky to v těle vyvolává, když to od sebe neoddělíme?
A co to udělá s tou druhou stranou, pokud by zažila nečekaně příliv takové akceptace? To neznamená “super, dělej to dále”, ale “ano vidím tvou nenávist, musíš zažívat hroznou frustraci a smutek, i já někdy znám svou nenávist a chuť ublížit”, například.
Nebo “Neumím si vůbec představit, co jsi zažil a co zažíváš, když jednáš takto brutálně, mohu s tebou o tom mluvit abych měl možnost Tě zkusit pochopit?”
Možná to může být těžké, číst takové řádky, je to však také naše skutečná realita lidského života, je to tu přítomno mezi námi, ať chceme nebo ne.
Zabývám se také hojivými programy s rodiči, kterým byly jejich potomci buď násilně zavražděni, brutálně znásilněni, nebo spáchali sami sebevraždu, případně zemřeli následkem nemoci nebo smrtelné nehody a tito lidé se spojují, mimo jiné, v jedné věci. Je tím “nedobrovolná” volba, zda si položím otázku nad tím, zda chci nebo nechci přijmout skutečnost smrtelného života a sebe v něm.
A pokud ano, to už je platné všeobecně jako princip, otevřít pozitivní vztah i k takovéto události a uznáním nabitých prožitků, i tuto ztrátu akceptovat, prožít a otevřít tak znovu své srdce. Taková výzva, je také životním růstem, kdy s přebíráním odpovědnosti, roste zkušenost a přirozená moudrost, kterou nelze studovat.
Každý zažil nějaký „svůj složitý příběh“, situaci, kterou by raději zapomněl, nezažil a možná ještě dnes, stále proto dělá vše proto, aby se nezastavil, zvyšuje výkon, počty splněných úkolů, aby se nesetkal znovu s tím, co tak bolí. Je to však přemnoho vynaložené energie, která není bezedná. Bolest z takové situace, například smutek, se tak postupně dostává na povrch různými jinými způsoby, než skrze vědomí, kterému se bráníme. Například zapomínání, ztráty koncentrace, přestrukturovaní mysli (ztrácení souvislostí), agresivní potomci, fyzické bolesti těla, úzkosti, deprese, apod.
Láska je často tam, kde bysme ji možná vůbec nečekali. Za dveřmi, které jsou všem veřejně dostupné a možná na ně dokonce všichni koukáme, je však individuální otázkou, zda se ji skutečně chci reálně otevřít a reálně prožívat?
Někteří “nemají na výběr” a velmi těžký příběh zažívají jako tak velkou ztracenost, že jim neumožní nic jiného, než hledat neustále skutečně funkční hojivé cesty, jak najít sebe a své srdce a skrze takovou bolest se celý transformovat k otevřenosti vůči životu.
A někteří mají plnou volbu. K sobě a svému srdci mohou jít takovým tempem, jak sami chtějí a pravděpodobně nezažívají tak vědomé a závažné, či méně závažné psychické obtíže, které by je tlačily k velkým životním změnám. To má každý z nás individuální.
Název trauma, by mohl nabídnout pocit lepší srozumitelnosti, možná i pocit, že existuje řešení, technika, lék, který nám pomůže se bolestného prožívání zbavit, vyhnout se mu. Pokud však mluvíme o integraci lidskosti, zdravých mezilidských a mezidruhových vztahů, zjistíme, že bolest je něco, co k nám patří a tak je tu svobodná otázka pro každého, zda tuto přirozenost zranitelnosti těla a mysli, bude vítat a prožívat a naučí se tak zvládat své prožívání v obtížných situacích bez potřeby odpojování se od těla a získá tak možnost rozpouštět také svá ulpívání. Protože i bolest je pomíjivá a není tu navždy.
Duševní, fyziologické a životní obtíže nevznikají akceptováním přijatelného řešení, ale neakceptací skutečného reálného příběhu, situace, prožitku a ulpívání na představě, jak by to mělo být správně, na “normě”, někdy i rigidně určované nejen rodinnou tradicí, ale i kulturou, společností, jak se to má dělat”. A pro zachování této nereálné iluze, ochránit svůj pohled a známý zvyk, jsme často schopni využít veškerou vnitřní sílu a vytvořit tak násilné ulpívání na pevném striktním postoji a někdy tak i promarnit celý, vlastní, potenciální svobodný život.
Nyní již vidíme, že z pohledu člověka se nejednou setkáváme s přístupem vnímání duševních obtíží jako něco, čím je třeba se zabývat, aby to šlo vypnout a odstranit ze života, často, ale bez pozastavení se nad jejich velmi důležitým významem, protože “to” obtěžuje žít život dle představ. Z pohledu spirituálního, však o hojení až tolik nejde. Primární je pohyb duše, smysluplná proměna člověka, pro kterou je bolest, trauma, základní podstatou, bez které by pohyb, změna nenastala. K jeho hojení dochází již automaticky, jako důsledek změny pohledu, tedy jako důsledek vytvoření pozitivního vztahu k takové bolesti.
Co tedy lze dělat?Všimnout si, jaký mám vztah k sobě! Čemu se vyhýbám, co upřednosťnuji? Všimnout si toho, že se vyhýbám a že upřednostňuji. Všimnout si toho, že si všimám, jak se vyhýbám a také toho, že když si všímám svého všímání, jak moc se možná snažím si všímat. A dále a dále a být s tím, být tak se sebou.
Je smysluplné vytvářet všímavý vztah sám k sobě a brzo zjistíme, že pokud chceme být vůči sobě akceptující a laskavý, zahlédneme v sobě mnoho pozitivních a také negativních fenoménů, pocitů, imperativ, které vidíme a často také i odsuzujeme ve vnějším světě. A nejednou „ejhle“, ono je to v mé mysli i v prožívání také.Zkoumáním sebe, dříve či později, proto ztratíme představu o své nevinnosti, naše iluze o sobě se rozplývají. Vytvářet vztah sám k sobě, není aktivita na víkend. Je to mnoho poctivého úsilí a také mnohdy bolesti, nepříjemných zjištění. Pokud však chceme být vůči sobě vážně akceptující a neupozadit se, začít se v sobě orientovat a neztrácet se, žít smysluplné a svobodné vztahy, nezbyde nic jiného, než zaujmout možná i mnoho rozporuplností vůči zajetým společenským postojům, rodinným a partnerským zvykům, výměnou za vítací postoj vůči sobě samotnému a učit se zvládnout a unést sám sebe.
Být v pozitivním vztahu se sebou, chovat se k sobě s laskavostí, je dovednost, kterou je třeba se nově učit.
K tomuto transformačnímu procesu, který muže trvat různě dlouho, významně pomáhají terapeuté, se kterými lze zažít prostor pro důležitý životní rozvoj, bez potřeby klienta vlastnit, zachraňovat, či jakkoliv pro sebe potřebovat a klient tak může zažívat zkušenost typu vztahu, kde je možné prožívat širokou škálu prožitků a emocí. Může se tak objevovat mnoho s tím spojených souvislostí, které by v upozadění sebe, nebyly viděny a s terapeutem si dovolit zažívat to, co by si běžně nedovolil.
