Je lidskou přirozeností, učit se, růst, zrát. Zároveň součástí nových výzev je také opuštění toho starého. To však většinou není příjemné a vyhýbavé strategie se stávají častou formou řešení. A tak akceptace proměny a osvojování si nových způsobů chování, které nás budou vnitřně obohacovat, je životní proces transformace duše.
Pokud k takové transformaci dochází, cítíme to jako pocit smyslu života, neb se tak stáváme zranitelní, přirození, živí.
Článek si můžete i poslechnout v audio formátu. Čte: Jeroným Janíček
To co v ranném dětství nezažijeme, to si v dospělosti vědomě nevybereme, nehledáme a pokud se to někde v našem prostoru objeví, cítíme to jako ohrožení. Začínáme se různými sofistikovanými způsoby vyhýbat, vymlouvat.
Snadno se tak stane, že na chybějící pochopení v dětství reagujeme tak, že k sobě nepustíme v dospělosti partnera, se kterým by bylo možné zažívat vzájemnou otevřenost, respekt, zachování svobody, životní prostor, blízkost.
Na místo toho, hledáme nevědomky partnera, se kterým zažijeme to co je způsoby jednání podobné nedostatku z dob ranného věku.
Takovým nedostatkem pochopení není jen to, že například chyběla příslušná pozornost, přítomnost dotyčné pečující osoby a její vnímavost k emocionálním potřebám, ale také druhá polarita, tedy příliš úzkostná pozornost a přemíra obstarávání. Obojí je stejný, nepříjemný tlak a nepochopení emocionální potřeby dítěte.
Protože to, ale byla reálná zažitá zkušenost a “nic jiného nebylo”, vzniká tak vytvoření si představy, “vlastní normy” vztahového prostředí k druhému, ve formě tlaku skrze nedostupnost nebo naopak příliš intenzívní potřebu dostupnosti. To je známé jako manipulace, vydírání, hry, formy skrývání své autenticity před okolím.
To bolí, zároveň je to však jediné, co je známé a tak kdokoliv, s kým by bylo možné zažívat autenticitu, pocit svobody a pochopení, který zažít v dětství nebyl, by vyvolával paradoxně strach z neznámého. To proto, že je to za hranicemi toho co bylo poznaného, naučeného, kam se bežně neohlédneme, je to v diskomfortní zóně.
Zatímco partneři a okolí, které budou připomínat nedostupnost nebo zahlcení, může být považováno za bezpečné, v pořádku. Je to to, co by bylo známe a tak se subjektivním pohledem nacházíme v komfortní zóně.
Například muž, který zažil přístup přehlížejícího rodiče, bude hledat ženu, která nebude vůči němu emocionálně sdílná, bude uzavřená, nedostupná. To muže například splňovat žena, která má svého partnera a bude jen jeho milenka, u které nehrozí emocionální propojení a závislost. Nebo to naopak muže být žena, která chce všechno zvládat sama, příliš emancipovaná, zaujatá prací nebo dětmi.
Změna je za hranicemi komfortní zóny
K tomu, aby se něco mohlo změnit, je nutné získat novou zkušenost, něco, co je mimo zónu vlastního pohledu normality, tedy také normality rodinného zázemí, něco co rodina nezná a bude to výrazně odlišné od rodového pohledu na mezilidský vztah a chování v takovém vztahu.
Někdy však může být rodová normalita shodná s kulturním subjektivním pohledem o tom, co je norma. Pak je změna o to větší, jelikož bude svým jednáním přesahovat společenské paradigma. Touto změnou by došlo k jakémusi, metaforou vyjádřeno, probuzení “lva mezi ovcemi”.
Toto rozšíření pohledu není jednoduché ve svém blízkém okolí zažívat. Získávat nové zkušenosti je z části možné s některými terapeuty v terapii, nicméně i tak se to neobejde bez sbírání dostatku zkušeností s novým prostředím a novými zvyky v reálném životě, které je vhodné následně terapií doplňovat. Protože ať chceme nebo ne, v novém a neznámém se velmi rychle vyplavují jako první pocity viny a study, které mohou vytvářet zmatek v mysli, co je a není správně. Orientace v novém prostředí, s novými způsobem chování, se tak může snadno stát mnohonásobně složitější než život v zajetých kolejích a to i přesto, že je to stávající pro nás značně nevýhodné, nerozvojové, stagnující beze změn.
Iluze bezpečí ve starém dobrém zvyku tak dodává na zmatenosti a namlouvá do mysli, že je to vlastně vážně lepší, být v tom starém. Brzdí nás tak spolehlivě na cestě smysluplné proměny. To ta jistota, že věci se tam dějí tak jak jsou očekávány, lze se spolehnout na konkrétní souvislosti, sled události, chování.
A to staré může vypadat různě, kdo neměl žádnou pozornost a v dětství si našel řešení samotou, může považovat život singl za “super”, nebo naopak, kdo měl příliš strachující pozornosti a byl tak zahlcen, může považovat emocionální manipulaci a agresivitu ve vztazích za “super a to jediné”. Žije pak masochistický vztah i přesto, že pociťuje nelibost.
Je to paradoxní, ale v neznámu si přeci jen nejsme jisti sami sebou, jako v usedlém dobře známém prostředí.
Představa o novém prostředí tlačí na změnu vnitřních přesvědčeni o sobě samém, které nás udržuji ve stávající podobě vlastního světa a Self se tak začíná strachovat z absolutní ztráty kontroly nad situací. Pocit nedostatečnosti může tak získat veškerou moc a zvládnout takovou změnu bez dovednosti práce s vlastními prožitky a emocemi, se může zdát jako nepředstavitelné.
Podívejme se na některé příklady. Do závorek jsem uvedl příklad hlubokých přesvědčeních, které nám subjektivně zabarvují pohled na reálný svět. Jsou zpravidla neuvědomovaná, byť si jich lze snadno u sebe všimnout, pokud chceme.
Voják, který bojuje 20let ve válce, se musí učit životu a poznání bez války a boje. To je velká ohrožující výzva. („Jsem špatný“, „Jsem výborný bojovník“)
Vězeň, který byl uvězněn 30 let, ale také tím zároveň zajištěn, těžko hledá způsoby života ve společnosti, kde je v každém okamžiku dostatek možností se svobodně rozhodovat o sobě samém. Zodpovědnost za sebe bude velkou výzvou a dlouhodobou cestou. („Jsem neschopný“, „Jste skvělý zloděj a hráč“)
“Princezna žijící na zámku”, nevyhledává běžně svého milého ve vesnici, v chudobě, kde lze laskavost a lásku najít snadněji než v bohatství. („Jsem krásná“, „Nejsem žádná socka“)
Klučík, který byl nucen v dětském věku krást jídlo, aby přežil, si v dospělosti nedokáže jen tak jednoduše koupit rohlík v obchodě, i kdyby mu někdo daroval miliony. Zřejmě by takové miliony i tak poztrácel. Změnit svou bezhraničnost a integrovat se do rámce společenských pravidel, byť objektivně přenosný, bude pro něj dlouhodobou a nepříjemnou výzvou, ke které bude navíc potřebovat dostatek pochopení alespoň jednoho člověka, který má hranice v pořádku. Možná to může trvat i celý život. („Musím přežít“, Nezasloužím si nic jiného“)
A tak chci říci, nové a zajímavé dobrodružství, zkušenosti nemohou s přirozenosti podstaty existence života přijít do života jako pocit spokojenosti a dostatku. Naopak, nové a hojivé cesty vznikají na základě mnoha propadů, nespokojenosti, selhání, viny a studu, bolavých ztrát, které jsou přirozené, pokud máme něco vážně měnit a nové kroky v nových situacích vykonávat. Jiná cesta změny, než opakovaně zkoušet s určitou mírou neúspěchu a uvědomovat si u toho jednání své, své prožitky a realitu svého okolí, nevede.
Takto máme možnost dostat se ze starých kolejí a začít žít odlišný, každý v tom svém tématu, bohatší a smysluplný život, byť bude možná zprvu vypadat naprosto odlišně, než by nás kdy vůbec napadlo.
A pokud se nám to daří, naše duše se transformuje a zažíváme hluboký pocit uspokojení.
Cesta ke zdraví a smysluplnému životu, není proto o tom co a kdy cítíme a co a s kým děláme, ale jak se k tomu, co cítíme, postavíme, jaký k vlastním prožitkům máme vztah, zda je s laskavostí akceptujeme a získáme pochopení nebo s odmítnutím vytěsníme a stagnujeme.
Terapie může být významným pomocníkem na této cestě. Nepůjde však jen o to, dojít k hojivým změnám, ale také osvojovat si techniky, jak své pocity a emoce akceptovat, všímat si jich, důvěřovat jim, vnést je do svého života, vyznat se v tom co cítíme, jak smýšlíme, naučit se akceptovat svou emocionální citlivost a integrovat ji do svého běžného života, rozvíjet svou vnímavost, uvědomovat si svou tělesnost a přítomnost abysme se v reálném životě nezalekli pocitu viny a strachu a nebrali z nových důležitých zkušeností hned “nohy na ramena”.
