Škola - děti a učitelé - Alternativa nebo klasika? Radost, volnost nebo biflování?
- 02/09/2019
- 19:08
Je tu start do nového školního roku a také vstup nových prvňáčků do dalšího životního období a tím je škola. Mezi prvňáčky je tentokrát i můj druhý ze synů.
O to více je pro mě stále těžké pozorovat situaci vzdělávání a přístupu k dětem a celému dětskému světu ze strany nás dospělých a ještě hůře, ze strany vzdělávacích autorit jako je školka, škola a další vzdělávací instituce.
Tou velkou mnou vnímanou slabinou vzdělávání dětí, je neznalost „lehce-terapeutická“, neznalost základních principů fungování lidské psychiky, neznalost základních vazeb, které vytváří učitel svou přítomností ve škole, ve třídě, a výše postavený, čímž je ředitel. Jsou to články, které zásadním způsobem ovlivňují to, co se děje ve školách a jejich třídách.
Základním principem fungování člověka, jeho psychiky, je zrcadlení vlastní psýché na druhých. Psychika (osobnost) jednoho vytváří vztah s druhým a ten druhý a jeho psychika (osobnost), vytváří vztah s prvním. Vznikají nám tu tedy mezi dvěma lidmi dva druhy vztahu a zde tu máme otazník. Jsme si tohoto vědomi? Jsme si vědomi toho, že učitel vytváří vztah s žákem a žák s ním a každý z nich na tento vztah má jiný pohled? A co my rodiče, my to znát nemusíme, ale dáváme vlastní děti do institucí, o kterých si myslíme, že by to minimálně tyto autority znát měly. Ale jak tomu je ve skutečnosti?
Každý člověk na této zemi má svou rodinu, své předky, své bolesti, svého otce a svou matku. Vznikají tím zákonitě rodinné vztahy mezi rodinnými členy a každý vztah tvoří také složité situace, které se v dětství jednoduše stávají traumatizujícími. Dochází k hlubokým nepochopením dětského světa tím dospělým, děti něco čekají, ale nedostávají, neb jim ten dospělý nerozumí. A takové děti, plné nenaplněného očekávání se velmi snadno v dospělosti stanou dospělými dětmi, které hledají nasycení svého očekávání a nemusí si uvědomit, že naplnit takové očekávání v dospělosti, se vlastně stává touhou po moci, jak ovládat druhé.
A protože zdroj této nevědomé bolesti a dalších podobných jiných pochází z dětství, děti budou také velmi rychle tuto bolest umět v dospělém spustit.
Povolání pedagoga, je nesmírně těžké, neb pedagog je vystaven tomuto riziku na aktivaci svého zranění, pramenícího z vlastní zkušenosti z dětství a je také proto zodpovědný za své reakce, které v něm děti mohou snadno vyvolávat. Taková vnitřní zranění z dětství jsou též schopna jednoduše do této profese přitahovat ty, kteří jsou vnitřně hluboce zranění. A tak učí děti, v dobrém to považují za jejich poslání, nicméně ve skrytém koutku uvnitř, jsou bolest a nenaplněná očekávání, která si tímto mají možnost nevědomě doplnit.
Samozřejmě jsou tito učitelé a ředitelé také velmi důležití a mají schopnost velmi kvalitních výsledků s dětmi, právě pro jejich bolestivé zkušenosti z dětství. Vždy říkám, závislého nejlépe vyléčí závislý (vyléčený). Ani v tomto problém není, ale háček je tu jiný. Je tím nevědomost. Pedagogové si nejsou vědomi sami sebe. Nemají pocit, že by měli problém v dětství, často mají dokonce pocit, že to bylo báječné, že jim maminka byla podporou. Ale nevědomky přehlédnou, že si například nedovolili mamince protestovat. A tak taková pedagožka, nedovolí protestovat ani žákům, bude ji intenzivně omezovat ve výuce její direktivní přístup, čímž zraní žáky nedáním dostatečného prostoru v řešení intuitivní cestou. Tahle nevědomost ředitelů a učitelů je tou zásadní a fatální, která potlačuje v dětech jejich spontánnost a skutečnou individualitu.
Každý psychoterapeut, psycholog, psychiatr a zkrátka člověk, který pracuje s psychikou druhého, musí projít sebezkušenostním výcvikem. Není ani tak důležité vzdělání, jako sebezkušenostní letité výcviky a práce se sebou. U takové práce si člověk sám v sobě odkrývá své bolesti, své stinné negativní stránky osobnosti, je nucen vědomě procházet překážkami ukrytými v něm samém a přijímat vše jako jeho součást osobnosti. Čímž se stává postupně celistvý a znalý sebe. Kde se tato práce projeví? Na druhých lidech se kterými dotyčný bude pracovat. A jak? Jednoduše tím, že rozpozná téma druhého a to své. Bude objektivní, což je pro práci s lidmi v roli autority nejdůležitějším prvkem pro úspěšnou skupinovou spolupráci. Vytváří se tímto prostor pro podporování sebehodnoty každého ze skupiny. Ještě vysvětlím níže….
Při kontaktu s někým si o tom druhém něco myslíme. Ten druhý si něco myslí o nás. Ale ve skutečnosti se pouze skrze druhého kouká každý z nich sám na sebe. Příklad… pokud se pedagog vyhýbá agresi, protože ji viděl na svém otci v dětství a pak se stane učitelem, jistě bude mít vždy ve třídě nejméně jednoho agresivního klučíka-žáka, který bude pro učitele velmi nezvladatelný a učitel bude intenzivně pod jeho tlakem tak, že zřejmě na žáka bude myslet možná i v soukromém životě. Takový běžný učitel bude jen těžko hledat řešení. Vznikne mezi nimi válka, neb učitel bude v rozporu s vlastní agresí, nechce v sobě tuto mužskou sílu uvolnit, nechce strachem dovolit vzpomínku na svého otce a tak ji potlačuje v sobě všemi možnými prostředky. Agresivní žák se mu tak stává nástrojem pro řešení jeho vlastní agrese. Žák bude proto jeho terčem, který chce odstranit, vytěsnit, vyřadit ho ze třídy, z kolektivu, nebude vůči němu v přijímání, což se ani žákovi nebude líbit. Bude se s tímto učitelem ve třídě cítit znehodnocovaný autoritou a nezbude mu nic jiného, než obrana rebelujícím tlakem. A možná to i sdělí doma svému otci, který si na takového učitele došlápne až se situace vyhrotí v to, že s agresí otce žáka bude konfrontován zmíněny učitel. Ale co s tím učitel udělá? Potřeboval by říci: “Omlouvám se, nezvládám vlastní agresi, zapracuji samozřejmě na tom.” ….ale jak to má říci, když to o sobě neví a nikdo ho ani neučil, že by měl vědět?
Jak vidíte, zde se ukazuje jeden z nejhlubších principů psychiky při práci s dětmi, ale i dospělými. To co nechceme, to se nám vrací o to více tlakem zpět. Vzniká tím jakási naše nechtěná objednávka.
Ale otázka je, proč terapeut, prochází terapeutické výcviky a pedagog ne? Oba se hluboce při své práci dotýkají vlastního nevědomí. Ti druzí, proti kterým stojíme, jsou naše zrcadla, to co na nich vidíme, je o nás.
Stává se nevědomě velmi snadno, že pokud takový člověk se sebou nepracuje sebezkušenostně, hodnocení a vliv na druhého může mít hlavně obviňující charakter. Mohla by být variantou cesta alternativní školy? Pro odpověď musíme hledat, co je jiné a co naopak stejné. A když porovnáme systémové vzdělávání s tím alternativním, jiné jsou metody výuky, to ano, ale vážně je moudré si myslet, že pouze tohle stačí? Nebo je to jen druh rebelie a v extrému jen dělání prostoru druhému extrému? Co je stejné na obou variantách? Většina z nich, z tvůrců takových škol, se totiž úplně stejně tak zajímají pouze o metody a zapomínají na sebe, na svou účast pedagoga, na jejich zranění, a to hlavně ty nevědomá, která vytváří další stejně taková zranění. Přístup k dětem nemohu změnit metodou učení, mohu ho změnit pouze změnou přístupu k sobě. Alternativní školy jsou pak pouze něčím, co je jen intuitivním způsobem projevu znepokojených rodičů, ale to je bohužel málo na to, aby se něco změnilo. Domnívám se, že po prvním kroku vzniku alternativních škol a následném zákazu vzniku dalších, který se nyní ukazuje, je tu prostor pro krok druhý a tím je potřebná změna uvnitř. Není třeba budovat nový rebelující systém, je nutné respektovat ten stávající a budovat změny k novému uvnitř každý za sebe. To bude mít následně vliv na funkční celek. Je třeba systémových učitelů v klasických školách, pedagogů, specialistů, kteří budou terapeuticky sebezkušenostně vedeni, aby prošli a překročili své vlastní zraněné vnitřní dítě, zkušenosti z dětství, nalezli v sobě velké moudré, zralé matky a otce a dokázali být objektivními ve složitých situacích s dětmi, byli schopni být vůdcem, opravdovou přirozenou autoritou, která se neprokazuje tlakem, ale moudrostí a často i ústupem.
I ta nejhorší možná škola, s klasickým systémem, bude pro děti tou nejlepší, pokud v ní budou pedagogové, kteří vědí, co očekávat od sebe a budou znát, co naopak neočekávat nikdy od druhých, a o to hůře od dětí.
Děti budou spokojeny všude a s kýmkoliv, pokud budou cítit, že tam mohou udělat chybu, přes kterou se mohou posunout dále.
Chyba je naší cestou, chyba je tím, co nás posouvá…
Dovolme našim dětem dělat věci po svém, bez příruček a manuálů, mají svou individualitu a intuici, nechtějme, aby to uměli tak jako my, jen proto, že to jako dospělí říkáme, že to mají umět….stali by se totiž vážně námi a pro naše přání zapomněli na sebe.
Važme slov, která vyslovujeme, děti nám je totiž z lásky k nám velmi snadno splní…
