Naše mysl a vše, co v ní tvoříme, je velkým brzdným mechanizmem, který omezuje naše žití na této zemi. To kdo ve skutečnosti jsme je nad myslí a proto není možné to jakkoliv obsáhnout v myšlence. Je to neohraničený prostor, který nemá vztahů, podmínek, vše je možné a propojené.
Nicméně naši pravou skutečnost není možné v této realitě plné podmínek a vztahů celou zhmotnit ani žít. A tak tu žijeme pouze malou část toho, o co se potřebujeme obohatit jako duše. Náš reálný život na zemi je zaměřen na jisté a přesné téma, které je potřebné prožít, abychom získali tuto novou zkušenost a doplnili se tím.
A tak je potřeba se narodit sem na zem a zapomenout na to, kým jsme. K zapomenutí nám slouží naše mysl. Mysl nás umí velmi limitovat. Je to proto, že je schopna věci hodnotit a utvářet názory.
Svět kam se narodíme, je plný podmínek, které tvoří vztahy, ať příjemné či nepříjemné a tím se stává ideálním prostředím, kde může svobodně existovat pozitivní a negativní, láska a nenávist, přes které je možné tvořit bolest a radost, kterou tu prožíváme, abychom vyzráli zase o kus dále.
Ti z nás, kteří mají odprožito potřebnou část, mohou převzít plnou zodpovědnost za to, kým jsou a hledají cestu, jak mohou své bohaté zkušenosti předávat a být ostatním nápomocni, být učiteli, kauči, terapeuty, umělci. Ale to aby došli k takovému osvobození a znovu napojení na tyto vyšší vibrace, k naší vesmírné podstatě, je nutné přepnout mysl. Není to o chtění informací, zázraků, schopností a podobné mylné představy. Je to mnohem jednodušší a přitom o tolik složitější. Přepnutím je myšleno dovolit si otevřít svou mysl stavu, který nehodnotí a pouze přijímá cokoliv, co z vnějšího světa přijde.
Pozor nezaměnit z flegmatismem, ignorací nebo útěkem do pozitiv, jako se mylně šíří společností, neb by to byl stále jen hluboký distanc od prožitku bolestných emocí a změn.
Otevření své mysli, aby mohlo přijít potřebné, není v této realitě nic příjemného, neb nevíme ani kouskem, co přijde. Není to známo, je to stav hluboký a neznámý jako samotný vesmír. Může přijít i nehoda, smrt partnera, dětí, znásilnění….cokoliv. A přijmout takové situace s otevřeným srdcem není opravdu jednoduché, protože v této realitě máme tělo, přes které prožíváme své emoce, které nám mysl zpracovává a vytváří znovu další brzdné názory a hodnocení. Zde musíme být obezřetní a dovolit si prožít nejtěžší zkoušky v životě i přes velká zranění a touhu mysli chtít to zhodnotit tou jednodušší a výhodnější variantou.
Přepnutí své mysli k přijímání života takového, jaký v realitě je, se tak stává velkým oříškem, ale je odměněn spojením se svou pravou podstatou, duší, srdcem a tělem, které jinak mysl blokuje. Pokud se to povede, jak to poznáme? Naše životní rychlost se razantně zpomaluje, stáváme se poté velmi pomalí, rozvážní tak, jako staří mudrcové. Ale také běžná civilní realita se postupně stává neúnosná. A tak nás naše celistvé napojení, ke kterému jsme došli, vede dále do učení a tím je, jak se s tímto napojením naučit bezpečně žít, neb jsme také mnohem více běžným světem zranitelní.
Začíná se nám ze života stávat malé peklo na zemi, jelikož rychlost je velmi pomalá, slova se zpomalují, zatímco svět všude kolem je diametrálně odlišný. Život se tak ubírá hledáním vlastního místa, rovnováhy mezi žitím v hluboké přírodě, kde energetické pole je vhodné pro život s napojením a pak civilním světem, kde je nutné dělat opatření vlastní energetické ochrany, protože tento svět je přeplněný kompenzačními návyky, které si západní kultura za poslední desítky let vybudovala. Slouží společnosti jako podpora pro mysl nastavenou na omezení a neustálé myšlenkové hodnocení.
Příroda je nám cestou, jak svou mysl přirozeně dovést k vnímání světa jako prostoru, který je kdykoliv konečný a tím nezávislý. To by nám mělo pomoci k tomu, abychom si dříve či později uvědomili, že tuto nezávislost jsme schopni probudit i sami v sobě a být v přijetí se svou konečností, tím mám na mysli, být spokojen a smířen se svou smrtí a žít realitu takovou jaká dnes je a nepochybovat.
Svět je plný klíčových paradoxů, vypadajících v prvních chvílích jako nemožný nesmysl a tím je tak záludný.
Je tu totiž mnoho návnad, zdánlivě vypadajících okamžitě smysluplně, neb není potřeba vynaložit velkého úsilí. Jen mějme na paměti, že je to pro nás, jako pro lidi západní zpohodlnělé společnosti, pouze momentálně velmi výhodné řešení a z dlouhodobějšího hlediska může nakonec být jen zdržením.
Může být velmi užitečné hledat kolem sebe svět paradoxů, protichůdná tvrzení, neb v nich se paradoxně ukazuje správná cesta.
Láska a smrt, nejcennější moudrost pro smysluplný život.