Mysl, neomezený vládce V omezené zahrádce

By Terapie

„Čím více sami sebe a druhé v konfliktních a kontroverzních situacích uznáme, tím více rosteme a rozvíjíme sebe. Čím více chceme konflikt jednostranně vyhrát, tím větší šance jsou, že bohužel vyhrajeme. Ale pokud někdo vyhrál, vždy musí být také ten, kdo prohrál.

A tak nakonec čím více poražených, tím více úspěchů, ale o to více se postupně nemáme s čím a s kým rozvíjet!

Lidská existence má sama nad sebou stále otazník, jak s tím, co každý den zažívá, naloží, aby svou existenci neničila, ale tvořila.

Zcela určitě, máme možnost vlastní volby. „

Smrt i láska mají své místo, lidská mysl, však má možnost uvažovat bez zábran a omezení. Lidská mysl má velkou svobodu v uvažování a rozhodování se. Proto je schopna tvořit řešení a svět kolem sebe mimo soulad rovnovážných zákonů přírody, planety Země, vesmíru, celé existence a tak vytěsnovat vše, co se jí nelíbí. Například smrt, temné, negativní. To se může zdát být vážně svobodné. Ano, tyto možnosti nám naše mysl dává, jsou veliké. Dokáže si však také sama uvědomit, že velká svoboda, se také snadno stává vězením?

Je rozdíl mít vysokou inteligenci a být moudrý.

Stačí jen málo a necháme se unést tím, že může dělat cokoliv, uvažovat jakkoliv. Samou volností, velkými možnostmi v uvažování a vytváření nekonečného množství variací směrem k výhodám a zisku. Po čase sama mysl zapomene, že si není schopna už uvědomit vlastní hranice. Přestane vnímat vlastní limit, omezení a tím se stává sama o sobě tím velkým limitem.

Mysl je schopna nalézat veškeré varianty tolik vytěsňující nekomfortní a neharmonické, že nekomfortní a neharmonické se jí postupně stane hlavní překážkou a témátem k řešení. Uvědomí si však, že to ona sama si to vytvořila? Nalezneme moudrost?

Velké možnosti nám mohou uspokojovat v sobě neuspokojené, ale po jisté době, pro jeho přehuštěné množství ztrácíme vlastní přirozený prostor, aniž bysme si toho vůbec všimli. Dříve či později musí přijít rovnovážné situace, kdy je nutné integrovat omezení, své slabiny, své vnitřní neuspokojené, abychom zvonu otevřeli své srdce a spojili mysl s vlastním tělem, duší, emocemi. Jak poznáme, že se tak právě děje? To že se propojujeme s duší, myslí, duchem a tělem, cítíme skrze příchod hlubokých pocitů nejistot, přichází existenciální potíže a cítíme své nejniternější slabiny. Setkáváme se s vlastní smrtí, beznadějí a nicotou. Žijeme pocity, kterých se nelze zbavit, tlačí nás ze všech stran náš vnitřní strach, existenciální úzkosti ze selhání, že situaci nezvládneme, naši vnitřní démoni získávají svůj prostor. Jsme schopni vytvářet paniky a rychlá ukvapená rozhodnutí.

Začínáme ochutnávat opačný pól. Svoboda, kterou mysl původně měla, se začíná přetvářet ve vědomé velmi rozsáhlé omezení vlastního dosavadního způsobu života.

Čím více se snažíme tohoto pocitu existenciálního strachu zbavit, tím více se snažíme zrychlit a vyřešit situaci, ale o to více se sami uvádíme v chaos. Je to proces transformace vlastního propojení sám se sebou, rozšiřování vlastního vědomí a růstu. Inteligence se může změnit v moudrost.

Jakákoliv řešení s touhou za každou cenu se v takové situaci zachránit, jsou krokem k tvorbě vlastní iluze o realitě a jejím nevědomém žití v ní v budoucnu. Záludné je i to, že v danou chvíli to vypadá jako vhodné řešení.

Nacházíte v tom podobnost se situací například s aktuálním virem?

Dobře se porozhlédněme, kolik ochoty nalezneme k zastavení se ve vlastní temnotě, úzkosti, bolesti, abychom nechali zemřít cokoliv nefunkční. Raději znovu nalézáme okliky, jak se zvednout. Posilujeme online svět a technologie neúměrně do popředí, že v budoucnu tohle právě může být naše velké vězení a zásadní ohrožení. Online svět je krásný a velmi usnadní život, to je to pozitivní a jistě velmi cenné. I já sám ho rád využívám. Je dobrý pomocník, ale také zlý pán. Stinnou stránkou využívání online světa a technologií, je však nekompromisní odpojování se od vlastních emocí, přírody, rovnovážných zákonů. Opět se vzdalujeme sami sobě, i přesto že online výukovými programy učíme o spojování se sám se sebou. Je to paradox, že? Ale také již zmíněná iluze.

Technologie a online svět se nám tak v budoucí době může stát zásadním rizikem pro existenci lidské kultury. V následujících letech, přijdou období, kde bude velmi snadné integrovat technologie napříč celým světem v mnohem dominantnější podobě, než tu, kterou známe. Aniž bychom si všimli, za pár let je pravděpodobné, že technologie nám zde budou řídit veškerý život, včetně toho vlastního vnitřního, neb mohou být technologie i v našich tělech běžnou rutinní praxí. Ať už skrze čipování obyvatel, očkování v celoplošném rozsahu a vzestup jakékoliv umělé inteligence.

Jako bývalý programátor, jsem již před 20ti lety zděsil, že jsme schopni psát programy, které se budou učit sámi, budou autonomní, inteligentní. Už tehdy jsem cítil velkou opatrnost k vzestupu technologií, ale také jsem viděl slepost obyvatel a nepokoru mocných autorit a mnoha těchto tvůrců. Technologie má potenciál velmi pomoci lidem, ale také ho zničit.

Všiměme si proč se tomu tak snadno děje. Samo o sobě to vzniknout nemůže. Vytvořit svět, ve kterém bude příroda upozaděna a vše bude jen nejkomfortnější, nejčistší, nedzravější, nejbezpečnější, je možné pouze pokud my lidé chceme své neúměrné komfortní potřeby zachovat, budovat a také za ně bojovat.

Takové touhy se v dobách krize, způsobující omezení a ztráty, zintenzivňují. V krizích chceme to, co dobře známe, upoutáváme se na minulost. Pokud bylo pohodlí, o to více žádáme ty, kteří nám ho dávali. A tak posilujeme svou odevzdanost, výměnou za komfort. Paradoxně to nazýváme jako demonstrace za svobodu.

Svoboda není stav „dělám si co chci, dejte mi to, mám na to právo“. Svoboda znamená být zodpovědný, „zvažuji své možnosti, respektuji své slabé a silné stránky. Vytvořím co potřebuji a zároveň také kooperuji s druhými, s celkem“.

Dokud nepochopíme nutnost do vlastní kultury integrovat polaritu života a smrti, jako běžnou součást života už od ranného věku, existence lidí, má nad sebou závažný otazník a může se také ocitnout v situaci zajetí moci velmi bohatých jedinců, diktující společnost skrze nabízený umělý komfort.

Nakonec může to být spíše příležitostí, ocenit složité situace s viry, uprchlíky a všechny podobné události, na první pohled hodnocené jako ohrožující, „nedobré“. Evropa hluboce potřebuje oživení, radikální změnu a vlastní zodpovědnost, iniciativu, potřebujeme přinést nové impulsy, zbořit staré zvyky. A takové oživení a celkové rozšíření vědomí není možné prožívat v klidu a postupně, pod kontrolou. Je nutné prožít velký zmatek, chybná rozhodnutí, mnoho pádů a neúspěchů. ČÍM VÍCE TAKOVÉ NEÚSPĚCHY NEBUDEME CHTÍT OKAMŽITĚ ZASTAVIT, TÍM DŘÍVE POCHOPÍME, ŽE SE V JÁDRU VĚCI JEDNÁ POUZE O PŘÍCHOD JINÉHO ZPŮSOBU ŽIVOTA, KTERÝ MŮŽE BÝT ŽIVĚJŠÍ, DUCHOVNĚJŠÍ, KREATIVNĚJŠÍ, HLUBŠÍ, ZODPOVĚDNĚJŠÍ A TO VŠE Z OHLEDEM NEJEN K SOBĚ, ALE TAKÉ K DRUHÝM, K PŘÍRODĚ, K CELKU.

Možná se to zdá být příliš dokonalé a nemožné. Podívejme se ale do přírody, která žije dokonale. Existence přírody v ohrožení není, její rovnovážný běh života je fenomén, je součástí celku, vesmíru, nemůže zaniknout. Vše je funkční, stále cyklicky rostoucí i umírající, neb příroda je přirozená, divoká, trvale obnovitelná. Jsou tu například roční období, přirozeně přichází útlum, zima, sucho, ale také vzestup, jaro, deštivo, slunečno. Větší zvířata požírají ty menší, či nemocné, udržuje se cyklus života a smrti, přesto, že mysl je schopna to zhodnotit jako kruté. Ale musí to tak být. Je to přirozené, žít, ale také zemřít.

Snad nás čeká hlavní lekce, jak se naučit přirozeně umírat, vstupovat pokorně do rizik, nechat odcházet staré zvyky, pouštět co již není funkční, ukončovat nepohyblivé vztahy, nechat odcházet naše děti do jejich života, k jejich rozhodování se, rozvíjet terapeutické, psychologické, pedagogické směry k integraci smrti a sexuality, jako léčivého potenciálu a kroku k tvořivému zdravému životu již od útlého dětství.

Může být příležitostí zvážit, zda nezměnit celkový pohled na Zemi a to vše kolem ní, vesmír. Je to rozsáhlé, veliké, větší než my. Je starým zvykem, koukat na přítomnost, jako na naše dědictví, bohužel ne vždy ale tento pohled přinese dostatek pokory a úcty. Pokoře a vážnosti vztahu k Zemi, k celku, může napomoci pohled opačný, do budoucnosti. To, co zasadíme dnes, bude to, co budou prožívat naši potomci.

zůstaňme na dálku v kontaktu. Budu vám mailem zasílat nové články, které vám mohou některé vaše otázky objasnit. Také vás budu informovat o možnosti terapií, pobytů v přírodě a budete tak mít možnost se kdykoliv zúčastnit.

Mysl, neomezený vládce V omezené zahrádce

zůstaňme na dálku v kontaktu. Budu vám mailem zasílat nové články, které vám mohou některé vaše otázky objasnit. Také vás budu informovat o možnosti terapií, pobytů v přírodě a budete tak mít možnost se kdykoliv zúčastnit.

Související články

Hojení a úleva, důsledek laskavého vztahu ke své bolesti

Kde hledáme spokojenost… ?

Křivda aneb když sami sobě otrávíme budoucnost minulostí

Blízkost jako zdroj strachu

Podpora dětem v tématu smrti

Nejnovější příspěvky

Ochrana údajů a VOP

Chcete zasílat do mailu nové články a nabídky pobytů v přírodě?

Chcete informovat o nových článcích a nabídkách pobytů v přírodě?